Karlovy Vary se dlouhodobě tváří jako kulturní výkladní skříň republiky. Město s necelými 49 tisíci obyvateli si vydržuje nabubřelý symfonický orchestr a nezvykle velkou Základní hudební školu Antonína Dvořáka. On těch lidových škol umění je více a stoprocentně financované z veřejných rozpočtů. Každý rok jde o desítky milionů korun z peněz daňových poplatníků, kteří ani nemají vztah k hudbě, a přesto královsky přispívají ze svých daní na orchestr a další parádu, kterou navštěvuje vybran skupinka nadšenců hoddující klasické i moderní hudbě. Ale známé karlovarské kapely, které se proslavili nikdo z městských peněz nedotuje. Zdroje jsou jen pro nekomenrční a a chvály hodné vzdělávací instituce.
A výsledek?
Co může hrát orchestr okresního formátu, jehož koncertní činnost se smrskla na jedno až tři vystoupení měsíčně, možná i proto, že hráči pobírají paušální platy jako za socialismu, bez ohledu na skutečný výkon.
Platí se i když se nehraje. Inu umění vážení občané je neměřitelné a můžete do něj nalít jakou koli částku a i když neuslyšíte potlesk, tak sále hladová bříška kumštýřů budou naplněna.
Všem jim je to vlatně úplně jedno, protože si bokem mohou jezdit po kšeftech i v pracovní době jako by se nechumelilo. Zdá se, že vůbec nejde o podporu kultury, ale o sociální program pro vybrané osoby, které si rychle zvykly na městské mergle a pracovní morálku, která zarazí i otrlé socialistické fluktuanty. Místní kvalita by jinde sotva obstála v krajském srovnání, je zde prezentována jako městská pýcha, ale skutečnost je ještě mnohem horší. Morálka a disciplína za hranou slušnosti střídá pravou tvář, kde sprostá slova a osobní útoky jsou jako v jedné veliké rodině po dvaceti létech jen dokreslením morálky francouzké demokracie v době tržní ekonomiky.
Vrchol absurdity přichází ve chvíli, kdy plně dotovaná instituce se nestydí veřejně žádat o další a další peníze. Na oficiálních stránkách Karlovarského symfonického orchestru se návštěvník dozví, že se může stát „mecenášem“. Jinými slovy: plaťte znovu, tentokrát dobrovolně lidem, které už platíte jednou a povinně ze svých daní. Taková malá charita pro městem dotovanou charitu, podle pravidel, která si každý dělá taková, jaká se mu hodí.
To není mecenášství. To je drzost, vypočítavé a plánované parazitování.
Právě úplně stejný virus se rozšířil i do základní umělecké školy, která je rovněž financována stoprocentně městem.
Škola má vlastní budovu, sál, stabilní rozpočet, zajištěné mzdy i provoz z veřejných rozpočtů, tak aby vše fungovalo. Přesto provozuje veřejnou žebrotu a vybírá peníze na „honosnou“ výroční akci v městském divadle ve spolupráci se stejným orchestrem a personálním propojením. Opět peníze od občanů, kteří už to celé pořádně zaplatili a mnozí z nich přitom hudbu ani kulturu v každodenním životě nevyhledávají. Tohle není solidarita, ale hyenismus a parazitování na ochotě a dobrosrdečnosti nejen občanů, ale také politiků, kteří vše roky mlčí tolerují.
Tohle už není nedostatek financí. To je mentální nastavení pro systémové vyžíraní peněz ze společného koláče, kde se ukusuje pod maskováním vlastní identitity. Nastavení lidí, kteří si zvykli na jistotu veřejných peněz, ale zároveň se naučili chovat jako prosebníci a žebráci, kdykoli se jim zachce větší akce, víc pozlátka nebo pocitu výjimečnosti , tvoří navoněnou bídu, která zachází za hranu všeho.
Jak trefně poznamenal jeden z bývalých zaměstnanců magistrátu:
„Je to jen další ostuda, kterou předvádějí zaměstnanci města, kteří se i přes zajištěné platy a pracovní prostředí chovají jako bezdomovci žebrající u tržnize.“
A má pravdu. Nejde jen o peníze. Jde o poškozování jména města, o signál, že Karlovy Vary nejsou řízeny jako moderní samospráva, ale jako uzavřený klub dotovaných jistot, kde se z veřejné služby stala pohodlná samozřejmost pro privilegovanou skupinu darmojedů, kteří se skrývají za kulturu a umění.
Kultura má mít podporu. Ale podpora není bezedná kasička a už vůbec ne alibi pro vypočítavost, nízký výkon a veřejné loudění. Dokud si tohle město nepřizná, bude se navenek tvářit vznešeně, ale uvnitř bude vše dál hnít v navoněné bídě.
Mezi mecenáši jsou navíc i lidé a firmy z korupčních kauz, to uměleckým neumětelům zjevně ani v nejmenším nevadí.
Obraz „mecenášství“ navíc dostává další trpký rozměr ve chvíli, kdy se člověk podívá, kdo všechno mezi podporovateli figuruje. Nechybí mezi nimi ani bývalý karlovarský radní Petr Bursík (ODS), který je jeko zastupitel obžalovaný v trestní věci, ani společnost ROCKNET, jejíž jméno se objevuje v rozsáhlé korupční kauze sahající přes Ústecký i Karlovarský kraj.
Právě tito aktéři jsou prezentováni jako vážení mecenáši kultury, jejichž jména mají dodat orchestru punc prestiže a důvěryhodnosti?
Pro město, které se neustále zaklíná transparentností a dobrým jménem, je to vizitka více než výmluvná. Místo toho, aby si plně dotovaná instituce vystačila s veřejnými prostředky a jasnou kontrolou hospodaření, vytváří kolem sebe síť symbolických darů, politických vazeb a morálně pochybných patronů, kde se korupce potkává s realitou To už není kultura. To je kulturní PR praní reputací, za které opět platí veřejnost tentokrát svým pokryteckým tichem, nebo bečením tupých ovcí.
Vybraní hráči orchestru jsou navíc placení na další uvazky v Lidových školách umění, kde znovu čerpají mzdu jako pijavice z veřejných rozpočtů. Jak dělají svou práci? Asi na 300%?
Občané Karlových Varů dnes nejsou svědky podpory kultury, ale normalizace pokrytectví toho největšího kalibru. Lidé s jistými platy natahují drze ruku, instituce placené z daní si hrají na chudé a město mlčky přihlíží, jak se jeho jméno spojuje s pochybným mecenášstvím a nízkými nároky na výkon. To není náhoda. To je systém. A ten systém je ostudou, kterou nelze přehrát ani nejhlasitějším orchestrem na světě.
#DotovanáBída #KarlovyVary #VeřejnéPeníze #KulturníAlibi #MecenášiBezStudu #PolitikaVKultuře #NavoněnáBída
