Dne 2. září 1347 byl Karel IV., tehdy již římsko-německý král, korunován českým králem. Jeho manželka Blanka z Valois českou královnou. Karel IV., později i římský císař, byl jedním z největších panovníků české historie. Založením univerzity se významně zasadil o podporu vzdělanosti. Zůstalo po něm mnoho staveb nejen v Praze, hlavním městě tehdejší Evropy.
Jako dítě byl, tehdy ještě pod rodným jménem Václav, odtržen od své matky Elišky Přemyslovny a internován vlastním otcem Janem Lucemburským na hradě Křivoklátu. Král se totiž obával spiknutí, Karel se s ním usmířil až po letech.
Když mu bylo šest, poslali ho na výchovu na francouzský dvůr, kde na počest svého kmotřence Karla IV. Sličného přijal jméno Karel.
Po sedmi letech jej Jan Lucemburský povolal do severní Itálie hájit zájmy rodu. Po slavném vítězství u San Felice byl v pouhých 16 letech pasován na rytíře.
Po návratu roku 1333, kdy se stal markrabětem moravským, na něj čekala spousta práce.
Korunovace a poražený Ludvík Bavor
Ještě před usednutím na český trůn se zúčastnil tří křížových výprav proti Litvě, bojoval ve Slezsku, obléhal Krakov, potlačil vzpouru moravských pánů a po boku svého otce málem zahynul v bitvě u Kresčaku v srpnu 1346. Jan Lucemburský, již několik let slepý, padl.
Po své korunovaci římsko-německým králem v listopadu roku 1346 se přes nepřátelské území svrženého císaře Ludvíka Bavora vrátil v přestrojení za panoše.
Korunovace českým králem jej čekala 2. září 1347. Tehdy třicetiletý Karel cítil velkou odpovědnost, mísila se v něm rovněž pokora se ctižádostí – toť charakteristický rys jeho osobnosti.
Korunovační obřad se konal v přestavované katedrále sv. Víta. poprvé v dějinách pak vsadil český šlechtic, jmenovitě arcibiskup Arnošt z Pardubic, na hlavu českého krále korunu jako symbol moci, práv i povinností. Nová Svatováclavská koruna měla dle Karla IV. vždy zůstat majetkem českých zemí, panovník si ji smí jen od kapituly za tři sta hřiven vypůjčit.
Již během korunovace nicméně Karel tušil, že jeho vojsko čeká střet s bavorským vévodou a svrženým římským císařem Ludvíkem Bavorem. Mělo se rozhodnout, kdo z nich je a zůstane římským králem. Ludvík nicméně zahynul roku 1347 při lovu medvědů ještě předtím, než mohlo k rozhodujícímu střetu s Lucemburky dojít.
Po svém potvrzení českým králem vydal řadu listin tvořících novou koncepci českého státu v Evropě, přislíbil také potvrdit privilegia stavů, úřady v Čechách měly patřit Čechům, na Moravě Moravanům, zároveň nikdo neměl povinnost konat vojenskou službu mimo hranice království. Položil i základy staveb a institucí nesoucích jeho jméno. Deset let po své korunovaci českým králem například položil základní kámen Karlova mostu. [celá zpráva]
Císařem Svaté říše římské se stal v dubnu 1355. Zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 na zápal plic, když byl po pádu z koně upoután na lůžko se zlomenou stehenní kostí. Nad rakví jej kazatel Vojtěch Jaňkův z Režova označil termínem Otec vlasti.
Měl však i svá negativnější tajemství, například určité pronásledování židovského obyvatelstva a existenci nemanželského syna.
Ne úplně každý krok Karla IV. byl tedy čestný či geniální, přesto toho vykonal mnoho pro následující generace, a jako symbol majestátní velikosti a důstojnosti zřejmě přetrvá navěky.