Tržnice, jedna z karlovarských architektonických legend, je po dlouhých letech opět na prodej. Budova z roku 1913, postavená v časech, kdy byl svět ještě v pořádku, byla projektována jako zastřešená městská tržnice s kompletním zázemím a tomuto účelu sloužila osmdesát let. Za Rakouska-Uherska, za první republiky, za druhé republiky, za protektorátu, za třetí republiky a za komunistů. Nepřežila až tržní ekonomiku toho nejhrubšího zrna, jež k nám vtrhla ze západu po roce 1989. Stačily pouhé čtyři roky kapitalismu, aby se ze zaběhnuté, funkční a především oblíbené městské instituce – zastřešené tržnice, kterých u nás není mnoho – stal sterilní supermarket. Tržnice ztratila své kouzlo a podle toho to také dopadlo se vším, co se v jejích prostorách kdo pokusil provozovat. V současnosti tam už léta spěje k úpadku prodejna Albertu, pravděpodobně nejodpudivější supermarket ve městě.
Já osobně jsem nikdy nepochopil, proč město v devadesátých letech Tržnici vlastně zařízlo. Ano, rekonstrukce byla nepochybně potřebná, ale proč tehdejší osazenstvo radnice zároveň s ní i zavrhlo desítky let osvědčený, republikově unikátní model městské tržnice, je skutečně záhadou. Patrně v domnění, že je nová doba, doba, kdy „host vyhazuje vrchního“, řečeno slovy klasika a takový nablýskaný supermarketík západního střihu je přece jejím zářným symbolem, zatímco tržnice, kde babky prodávají svojí mrkev a šnytlík, je symbolem východní zaostalosti, kterou je třeba vymýtit. A nebo šlo prostě a jenom o peníze, jako vždycky. Dneska už je to ostatně jedno, stánky i akvária s rybami jsou dávno fuč, lesklé supermarketíky postupně krachly a o osudu nejvýznamnějšího karlovarského orientačního bodu se bude v dohledné době znovu losovat.
Město má předkupní právo a budova se tedy teoreticky může po letech obloukem vrátit do obecních rukou. Zda jí toto putování kolem světa prospělo, zda prospělo občanům města a městské kase, je otázka, na kterou bude patrně mnoho diametrálně odlišných odpovědí, zpravidla závisejících na tom, zda je respondent politikem a z jaké strany, nebo zda je pouze běžným, na obecním majetku nijak nezainteresovaným občanem. Ovšem naprosto nepochybný je fakt, že pokud bude budova městem odkoupena zpět, bude nutné ji opět velice nákladně zrekonstruovat, ať už bude určena k jakémukoliv účelu. A taková rekonstrukce, ólala, to bývá drahá záležitost. A tedy lukrativní záležitost. Pro správné lidi na správných místech. Prodejní cena by měla být údajně 93 miliónů Kč. Troufnu si odhadnout, že v závislosti na příštím účelu se náklady na rekonstrukci budou pohybovat minimálně také někde okolo tohoto čísla. Zvláště, pokud by město hodlalo Tržnici podruhé znásilnit a chtělo by tam vybudovat koncertní sál pro naše zasloužilé filharmoniky, jak zní jedna z prozatím neoficiálních verzí.
Nejsem schopen posoudit, zda je situace s koncertním sálem pro KSO tak akutní a zda by se v tomto malebném městečku, plném nejrůznějších nevyužívaných sálů, nenašlo pro účely koncertování něco jiného. Třeba právě v jiném článku zde zmiňované Císařské lázně, které úspěšně chátrají už desítky let a pro účely případného koncertního sálu se podle mé laické úvahy vzhledem k historii budovy, její architektuře i poloze hodí mnohem lépe.
Nepochybně je nám třeba i duševních pokrmů a koncertní sál pro KSO je jistě také důležitý, ale proč by měl být zrovna v Tržnici? Máme tady naprosto unikátní účelovou budovu, na dokonalém místě, kde lze jistě s mnohem menšími náklady, než by byly nutné pro vybudování sálu znovuobnovit její původní účel – celoroční městské tržiště. Prostor pro malé obchodní aktivity místních i přespolních, kteří budou nabízet široký sortiment zboží, které v supermarketech nekoupíte i kdybyste se rozkrájeli. Byla by to ta nejúčinnější ukázka oné předvolebně mýtické „podpory drobného a středního podnikání“, o které jsme všichni už slyšeli tisíckrát, ale nikdo ji ještě neviděl. Jinak řečeno, aby tomu porozuměli i městští hipsteři – celoroční „farmářské trhy“ v prostředí kryté haly, poskytující komfort jak prodávajícím, tak kupujícím. A nemuselo by zůstat pouze u stánků, možností, jak celý prostor vrátit původnímu účelu – pohodlnému nakupování v centru města – je mnoho.
Tento koncept například navrhuje Marek Klement z iniciativy Změna pro Karlovy Vary, který se na facebooku vyjádřil k variantě koncertního sálu v poměrně kritickém duchu a navrhuje pro Tržnici také návrat k původnímu, pouze modernizovanému konceptu tržiště a inspiraci vidí mnoha evropských metropolích.
Pokud k věci přistoupíme z hlediska logiky a praktických potřeb občanů, zdá se volba jasná. Tržnice by měla být opět tržnicí. Nedaleký dlouholetý nepovedený experiment se stánky na ulici Varšavská je v komatu a původní tržnici rozhodně nenahradil. Něco mi říká, že by mnohem více lidí spíše ocenilo možnost si znovu po letech pohodlně nakoupit kvalitní české potraviny, než si místo toho jednou za patnáct let zajít na Novosvětskou.
Je ovšem otázkou, nakolik je takový koncept tržiště v současné době ještě uskutečnitelný z hlediska neustálého zavádění nějakých regulačních zvěrstev pro drobné živnostníky – viz EET a podobné likvidační nápady. Jestli by se tedy vůbec našel dostatek dobrodruhů, ochotných adrenalinový sport jménem drobné podnikání v té naší slavné Tržnici provozovat.