Hlad po zaměstnancích i v Karlových Varech roste,
Také šéfům řady na Karlovarsku etablovaných firem s tradiční produkcí nejspíš naskakují vrásky na čele. Problémem je markantní a jako by se prohlubující nedostatek pracovní síly. Zakrátko se proto možná nebudeme divit, když se některým z nich zatím docela elegantní vrásky na čele prohloubí.
Za situace, kdy se podnikům povedlo vybřednout z odbytových těžkostí a najít nové, perspektivní odběratele, nebo obnovit obchodní vztahy s odbytišti předchozími, kdy leckteré z nich musely sáhnout do rezerv a masivně investovat, aby se jejich nabídková produkce přizpůsobila aktuální poptávce a trendům, narážejí na poměrně svízelnou překážku.
Tou je zásadní úbytek volných pracovníků, především v dělnických profesích. I těch s nižší nebo žádnou kvalifikací, kteří se mohou snadno uplatnit v jednodušších výrobních procesech. Pokud jsou ovšem vůbec ochotni…
„Potřebujeme vyrábět. Znovu máme skvělé kontrakty do Asie, Evropy, do zámoří, tuzemska. Chceme nabírat. Práci můžeme dát skoro každému uchazeči. S nástupem ihned. I s riskem, že to nevyjde. Klidně i brigádníky a na přechodnou dobu. Za 71,60 korun na hodinu jich z fleku vezmu deset. Máš jich víc? Beru všechny! Hodně lidí bez výučního listu a dokonce i s maturitou totiž ve Varech vymetají z trhu práce hotely a podobné provozy. Je to fakt strašné!“
To jsou slova manažera jedné místní továrny známé svými i v zahraničí dlouhodobě oceňovanými a žádanými výrobky.
I dnes se prý často vyskytují i takoví uchazeči, kteří jako by práci vlastně ani nesháněli.
„Přijdou sami, nebo je pošlou z pracáku. A my jim práci samozřejmě nabídneme, jsme rádi za každého. Vždycky s radostí běžíme na vrátnici si každého z nich osobně vyzvednout. Při pohovoru se pak mnohdy nestačíme divit, s čím na nás kdo vyrukuje. Asi jim pobyt bez vlastního příjmu a na dávkách vyhovuje. Vymlouvají se, že nemohou dělat to ani tohle. My je přitom skoro až přemlouváme, ať si to ještě promyslí, že se jejich – někdy dost nečekaným – požadavkům pokusíme vyjít vstříc. Představy některých z nich ale jsou – mírně řečeno – podivuhodné,“ doplňuje manažer.
A na dokreslení líčí případ uchazečky, která do práce sice nastoupila, ačkoliv bylo okamžitě jasné, že se jí moc nechce.
„Bylo hned poznat, že se asi bude snažit hrát na to, aby vydržela jen za zkušební dobu, a pak se hodí marod. Hned po druhé, třetí šichtě si přišla stěžovat, že jí bolí ruce, jak pořád zvedá a přendává polotovary z linky na paletu. Po pár dalších směnách pak začala poukazovat, že jí bolí nohy, protože při práci musí hodně stát, a že se vůbec tak nějak nachodí. Chtěla odejít. A tak dostala stoličku s vyšším posezem, aby se jí odlehčilo a mohla se o něj aspoň při určitých rutinních činnostech a na část pracovní doby opřít. S nadsázkou řečeno se zdálo se, že nejlépe by zřejmě bylo dát jí k pásu pohovku, aby se mohla při práci alespoň občas natáhnout,“ uzavřel manažer zklamaně s tím, že dotyčná nakonec stejně dala výpověď. Zajídaly se jí noční směny.
Ruku na srdce: Komu z nás by se nechtělo při práci rovnou i spát?
Terno by bylo, kdyby se nám při takovém pracovním šlofíku s nohama opřenýma vzhůru zrodil nápad, jak problém s nedostatkem pracovníků a jejich chutí a vůlí přidat ruku k dílu, rozuzlit. A dát si ho patentovat, mohli bychom si už dál žít jako na zámku. Utrhli by nám za něj totiž ruce! Do té doby si o něm budeme holt muset nechat jenom zdát…
autor : Matylda Eremi
