Tak už máme za sebou Filipojakubský rej, alias Valpuržinu noc, krátký to čas magicky pohanský, plynoucí za tmy 30. dubna na 1. května. Rozdováděli jsme se u ohňů a vater, v Karlových Varech tentokrát na Sokolském vrchu a prvně i v městském volnočasovém areálu na Rolavě. Symbolicky jsme si to vyřídili s čarodějnicemi, zaskotačili pod májkami při muzice s přáteli a známými, spolkli pár špekáčků i nějaký ten řízný mok. To děláváme tradičně – a rádi!
Zkrátka jsme vespolek přivítali jaročas, příchod slunce, období počátku nové úrody, nových sil, lásek a sounáležitosti.
Nejspíš jen málokdo z nás si při tom všem bujarém veselí už ale vzpomněl, že první máj je i Svátkem práce. A to už celých 128 let – a to mezinárodně zakotveným.
Zajímavostí pro leckoho zároveň bude, že vůbec poprvé na světě si tento den jako Svátek práce připomněli roku 1888 – ve Spojených státech. Teprve až od roku 1890 jeho tradice začíná v českých zemích.
Z historického hlediska, významově, se tento svátek váže k protestní snaze amerických dělníků o pár na svoji dobu přelomových požadavků, mezi nimiž bylo také zkrácení pracovní doby na 8 hodin nebo právo se sdružovat.
Leckteré z někdejších ideálů nejen námezdných dělníků z fabrik nejen zpoza Atlantiku jsou dnes přijímány jako samozřejmost. A nikdo nynější společenské a pracovní výdobytky – vymoženosti, ve střetech za mnoha obětí vyvzdorované, zatím veřejně příliš nerozporuje. Doufat lze, že NEJEN ZATÍM. Snad.
Možná bychom mohli být v dnešní, tak nějak opět spíš rozkolísané než stabilní době více ostražití. Hodnoty vzešlé z poctivého života, mravní zkušenosti a touhy po zrovnoprávnění jsou totiž vždy v ohrožení a první na odstřel. Zvlášť když se stále častěji a rutinněji začíná rozhodovat „o nás, bez nás“ – a přitom, samozřejmě, údajně v radostný prospěch všech.
Proč nemít ten pocit, že svého 200-tého výročí (2088) se Svátek práce možná dočkat nemusí?
Dopisovatel redakce
autor: Matylda Eremi