V poslední době se objevila napříč určitým typem médií poměrně masivní kampaň, kterou je možno bez větší nadsázky pracovně pojmenovat „S Evropskou unií na věčné časy a nikdy jinak!“ Jak pamětníci vědí, jde o parafrázi propagandistického hesla z dob socialismu, které znělo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ Jak dlouhé a především jak úspěšné ty „věčné časy“ byly, již víme. V Evropské unii jsme nyní čtrnáctým rokem a pokud se přidržím předchozí paralely „věčných časů“, tak píšeme symbolicky rok 1962. Nevím, jak vy, ale já vidím přímo zarážející podobu ve stavu společnosti. Poskytnou nám EU nebo NATO také již brzy internaconální tankovou pomoc?
Občané tehdejšího Československa už měli s komunistickým režimem dostatek zkušenosti na to, aby začali velmi hlasitě dávat najevo svou nespokojenost. Čas pohádek o sociální spravedlnosti a společném blahobytu skrze nerozborné spojenectví se „zemí, kde zítra již znamená včera“ tehdy už dávno skončil a nastalo kruté vystřízlivění. Čechoslováci měli za sebou drsná padesátá leta – kriminály plné politických vězňů, uranové lágry, mučení, politické procesy, popravy, republiku obehnanou ostnatým drátem s vysokým napětím. Tyto aspekty se sice naprosté většiny z nich přímo nedotýkaly, ale přesto měly silný účinek na tristní stav společnosti.
Co se ale naprosté většiny naopak dotýkalo velmi, byl stav socialistické ekonomiky. Díky čtrnácti letům centrálního plánování a společného vlastnictví výrobních prostředků podle teorií Karla Marxe, který nikdy v životě nenavštívil žádnou továrnu a nehovořil s jediným dělníkem, bylo hospodářství v žalostném stavu. Zboží bylo málo, často bylo nevalné kvality a existovala řada komodit, které měly status „podpultovka“ – daly se sehnat pouze díky známostem, či úplatku. Namátkou třeba játra, jižní ovoce, tvrdé sparty nebo kolo Favorit. Úplně každého se týkala také tuhá cenzura médií, nemožnost cestovat do „kapitalistické ciziny“ pokud jste nebyli s režimem velmi zadobře (Jiří Drahoš kupříkladu cestoval na Západ často, jak víme z jeho životopisu). Ale i to blbé Bulharsko bylo spojeno s velkou mírou byrokracie a obstrukcí. Cestování kamkoliv za hranice bylo totiž nežádoucí, protože lidé pak mohli srovnávat.
Jenže informace si nakonec vždycky nějak najdou cestu, drát nedrát, rušička nerušička. Trvá jim to třeba déle – internet neexistoval, ale nakonec dorazí na místo určení. Takže v roce 1962 už lidé srovnávat mohli a také srovnávali. A to co viděli, se jim nelíbilo. A dávali to režimu stále hlasitěji najevo. A ten nejdříve couval. Cenzura se zmírnila, přibylo svobody – projevu, pohybu, kultury a dokonce politiky. Otevřeně se diskutovalo o reformách, byli propuštěni političtí vězni. Například budoucí normalizační prezident Gustáv Husák. Lidé cítili šanci na změnu k lepšímu, jenže pak se to celé zvrtlo. Přijely tanky přátel a spojenců z Varšavské smlouvy – tehdejším ekvivalentu NATO. Protože v Moskvě – tehdejším ekvivalentu Bruselu – usoudili, že to, co se u nás děje, je kontrarevoluce ohrožující jednotu, nerozbornost a hlavně budoucnost socialistického tábora a zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci – tehdejším ekvivalentu EU. A zatnuli nám tedy spojenecky tipec.
I my máme nyní již za sebou stejně dlouhou zkušenost s Evropskou unií a můžeme tedy také srovnávat. A to co vidíme a co jsme si vyzkoušeli, se většině také nelíbí. A dává to režimu také stále hlasitěji najevo. Komunisté tehdy nejdřív zdánlivě povolili otěže, ale pak je zase pomocí násilí nadlouho utáhli. Naše současná vládnoucí elita fázi povolení otěží úspěšně vynechala a přešla rovnou k utahování.
Tak referend se vám panáčci zachtělo a kafrání na sociálních sítích? To máme za všechnu bruselskou dobrotu? Nic nebude! Naší demokracii si tou vaší rozhodně rozvracet nedáme! Zda dojde i na násilí, se teprve uvidí.
Z výše zmíněných důvodů se tedy silně množí hlasy, které nám velice přesvědčivě tvrdí, že naše budoucnost je nerozlučně spjata s Evropskou unií a pokud bychom ji opustili, vrátíme se materiálně a společensky někam před první průmyslovou revoluci. Tyto hlasy jsou důsledkem strachu, který se vloudil do myslí určitého typu lidí po parlamentních a prezidentských volbách, jenž nedopadly tak úplně podle jejich představ. Do parlamentu se díky Okamurovi a na Hrad díky Zemanovi totiž dostalo obecné referendum, institut přímé demokracie eliminující dosavadní neprůhlednou politickou bažinu pokoutních čachrů nesnášejících denní světlo. Naše ústava s ním mimochodem dávno počítá. Jde o lidi, kteří jsou buď nějakým způsobem zainteresováni na na našem členství v EU, vyhovuje jim současný stav, nebo z něho mají prospěch, případně jsou jen prostě zmanipulovaní vytrvalou europropagandou o ráji, jehož opuštěním propadneme peklu. To je také pravděpodobně hlavní důvod současně s protireferendovou kampaní vypuknuvšího honu na Tomia Okamuru. Referendum prostě nesmí projít.
Naskýtá se jasná otázka – proboha proč, co je na něm tak strašně škodlivého? Odpověď je prostá – jeho výsledek se nedá zobchodovat v přítmí lobby baru ani nemůže přijít formou notiček ze zahraničí. To je z pohledu současných evropských elit jeho největším nebezpečím. Především pro ně samotné a jejich lukrativní napojení na bruselské penězovody, nikoliv pro demokracii, jak neustále tvrdí. Demokracii nemůže ohrožovat něco, co je samotnou její podstatou a z čeho vznikla – tedy lidové hlasování. Stačí se podívat, jak dopadlo těch několik referend, která byla v rámci EU povolena. Jestliže se politici obávají lidových referend o EU, protože vědí, že by lidé téměř po celé Evropě jejich utopický projekt odmítli a i nadále ho proti jejich vůli prosazují, je něco velmi shnilého ve státech evropských.
I největšímu „eurohujerovi“ je totiž dnes jasné, že pokud by bylo vyhlášeno referendum o našem setrvání v EU, existuje velice slušná šance na odhlasování vystoupení. Podobně se vyjádřil například nedávno i prezident Macron o referendu francouzském. Proto ho podle jejich vidění světa nelze připustit. Někteří euroskeptičtí šťouralové poukazují na fakt, že vstup do EU jsme přece také odhlasovali v referendu, tak proč ta hysterie. Jistě, tehdy bylo ovšem referendum žádoucí, protože bylo také předem naprosto jasné, jak dopadne – nebylo třeba se ho bát. Stejně jako v roce 1948 i v roce 2004 jsme se těšili na zářnou budoucnost a lepší zítřky. V obou případech mimo jiné hlavně proto, že o záporech oné zářné budoucnosti nepadlo během vábení ani slovo.
Nyní nám pečlivě vybraní ekonomové profesně závislí na EU tvrdí, že opuštění EU znamená ekonomickou katastrofu a chudobu. Politici existenčně závislí na EU nám tvrdí, že by znamenalo katastrofu politickou – zhroucení demokracie a ruské područí. Novináři a aktivisté vyškolení a placení z peněz EU vidí za vším prokremelské spiknutí. Shrneme-li si to, vystoupením z EU bychom se podle jejích apologetů rázem proměnili ve zbídačelé nevolníky a republika by se stala jakousi detašovanou ruskou gubernií. Jsou to ryze účelové, nesmyslné a především velmi nebezpečné argumenty. Protože právě především jimi je šířena ona slavná „nenávist“, právě jimi se prohlubují pověstné „společenské příkopy“.
Jako bychom zbídačelými nevolníky a obyvateli detašované gubernie nebyli už dnes. Zbídačelými v poměru se západními zeměmi EU. Nevolníky ve smyslu vlastnictví našeho průmyslu západními zeměmi EU a ve smyslu váhy našeho hlasu při politickém rozhodování v EU. Obyvateli ne ruské gubernie, ale západní kolonie řízené ze zahraničí, což vyjde, myslím, úplně nastejno. Jako by se naše ekonomika zrodila teprve rokem 2004 a před ním nebylo nic než svrab, bída, neštovice a chatrče z rákosí. Jako by neexistovaly evropské země stojící mimo EU a přesto slušně prosperující. Jistě, nějakým způsobem by se vystoupení z EU do naší ekonomiky nepochybně promítlo. Jakým, to nikdo neví a prognózy katastrofy nejsou ničím jiným, než účelovou spekulací vydávanou za fakt.
I kdybychom vzali spekulace o nutném návratu na stromy po vystoupení z tohoto spolku směřujícího nezadržitelně k vytvoření Svazu evropských socialistických republik za pravdivé, je přinejmenším nutné se vážně zamyslet nad tím, zda by to i přesto nestálo zato. Vést seriózní společenskou debatu na toto téma, zvažovat klady a zápory. Dávat prostor všem názorovým proudům. Co ovšem vidíme místo toho? Masivní jednostrannou dezinformační kampaň vedenou eurohujery ovládajícími média i politiku. V čele oné kampaně stojí jako vždy média veřejnoprávní, prolezlá užitečnými idioty, jejichž světonázor zformovalo neomarxistické vysoké školství a ideologická školení financovaná Washingtonem, Bruselem a naftovými šejky. Díky tomu se žádná společenská debata o našem setrvání v EU nevede, protože ji eurohujeři z výše zmíněných důvodů nepřipustí.
Místo toho právě sledujeme klasický hon na čarodějnice – v tomto případě na ty, kteří se otázku referenda snaží vnést do veřejného prostoru. Jsi euroskeptik nebo dokonce zastánce czexitu? Tak to jsi tedy extrémista, fašista, ruský šváb a je tě třeba upálit na náměstí pro výstrahu ostatním. Víra v Brusel je u našich euroinkvizitorů stejně pevná, jako byla u jejich náboženských předchůdců víra v Boha a u komunistů v Moskvu. Ve jménu této víry v Jedinou Pravdu opět pálí v náboženském vytržení na hranicích kacířské knihy i samotné kacíře a domnívají se, že tím slouží dobré věci. A dokonalým paradoxem pak je, že se při tom všem neustále zaklínají demokracií a její obranou. Brání demokracii před demokracií. Elita brání demokracii před občany. To by nevymyslel ani Karel Marx.
Lid je podle nich prý příliš hloupý a proto není schopen kvalifikovaně rozhodnout, co je pro něj dobré a co ne. Máme prý velké štěstí, že oni to vědí a proto je máme radostně a bez reptání opět následovat na cestě ke světlým zítřkům. Po kolikáté už?
Já pochopitelně také nevím, jako to navzdory suverenitě televizních mluvících hlav neví nikdo, co by se s naší zemí stalo po případném Czexitu. Nicméně nejsem stejně jako Škopková „mladá nebo blbá“, takže jejich výhradně katastrofické vize prostě nesdílím. Nejsme africká banánová republika plná vysmátých černoušků, čekajících ve stínu palmy na peníze od OSN, ale vyspělý evropský průmyslový stát se schopnými a pracovitými občany. Vystoupením z EU bychom se navzdory tvrzení eurohujerů neteleportovali kamsi k Uralu, ale zůstali pořád ve střední Evropě. Globální byznys by se točil klidně dál. Pouze s tím rozdílem, že bychom měli „vládu věcí svých“ opět poněkud více ve svých rukách.
Pro mne, jako pro občana kdysi krátce suverénního a prosperujícího státu ze kterého se stal druhořadý vazal nejprve Moskvy a nyní Bruselu, není žádná cena za návrat státní suverenity a občanské svobody dost vysoká a jsem ji ochoten zaplatit.