Karlovarské lázeňské město za totality žilo. Setrvačnost socialistických obchodních vztahů živila nové majitele ještě dlouho po té, co se vše výdělečně rozprodalo v divokých privatizacích. Noví podnikatelé s ostrými lokty a smyslem pro podrazy si pohodlně nastoupili do vlaku, ze kterého se spokojeně sypaly nemalé peníze.
Na léčení do Karlových Varů jezdily elity z celého světa.
Místní se mohli chlubit vřídlem, které se dnes opravuje, a snad se vrátí na původní místo.
Známá kavárna Elefant, kterou navštěvovali každým rokem jeho majitele baron s baronkou, kteří tu měli vždy zamluvené svoje místo, kde si dávali oblíbenou kávu se zákuskem. Pod kavárnou byla hned výrobna zákusků. Všem se moc v Karlových Varech líbilo a rádi se vraceli.
Byla zde i spousta lázeňských domů v majetku města, které byly rozprodány často pochybným klientům. Imperiál byl věhlasný hotel, kam jezdila převážně ruská solventní klientela je nyní opuštěný a bůh ví jak to sním dopadne.
Přišla první vlna pandemie, kdy zbývající lázně, které zůstaly městu, se musely zavřít a začal „filmový festival města duchů.“ Po dvou měsících, kdy se zdálo, že je vyhráno se vracely lázně pomalu do života a lidé měli znovu práci.
Je to smutné, ale lidé místo aby jezdili do českých lázní, aby jim pomohli v krizi, tak raději cestují do ciziny, i když ví, že je všude epidemie. Lázně zasáhla druhá vlna epidemie, kdy se lidé vraceli z dovolených. Hranice se měli hned uzavřít při první pandemii a nikoho nepouštět ven ani dovnitř.
Karlovarské lázně jsou teď smutné až k pláči. Nikde žádná noha, teď jsou opravdu mrtvé. Snad se to vše zlepší a pandemie odejde. Je to na nás, na lidech. Politici jen mluví, ale přitom tápají v neznámu budoucnosti regionu, který potichu ekonomicky umírá.
