Karlovy Vary – Politik se zajímavou minulostí Vladimír Kvasnička, kandidát za hnutí ANO Karlovy Vary (radní a „odborník.“)
V období Kvasničkovo ředitelování na MHD Karlovy Vary jeden bývalý zaměstnanec firmy a velmi dobrý známý ředitele Kvasničky, nyní jednatele KV Areny a radního za hnutí ANO založil firmu Suraki, která se zabývala opravami a dovozem autobusů a náhradních dílů značky Ikarus.
Podezřelé na firmě Suraki bylo hlavně to, že firma se sídlem v jednom karlovarském paneláku byla založena právě před plánovaným nákupem Ikarusů 412.
Ředitel MHD Kvasnička nejdříve tvrdil, že firma Suraki žádné autobusy neopravuje, ale následně byl dvěma zastupiteli vytažen inzerát z novin, ve kterém měla firma Suraki přesně vyčíslené částky za opravy. Na další otázky ohledně firmy Suraki už ředitel odmítl odpovědět.
Jak podobné chování dnešního radního Kvasničky, dnes jako přes kopírák. Nejdříve fabulace a po prasknutí všeho hra na mrtvého brouka.
I to je jasná odpověď na to, že Kvasnička dnes moc nemluví, aby se nezamotal do pochybných operací s pochybnými osobami.
Společnost SURAKI, spol. s r.o. – v likvidaci, se sídlem v Karlových Varech, Gagarinova 514/30, IČ 63 50 56 06. Výmaz se provádí na základě návrhu likvidátora po ukončení likvidace společnosti.
| OHLÉDNUTÍ ZA IKARUSY 412 V KARLOVÝCH VARECH |
 Na konci roku 1994 se v Karlových Varech rozhodovalo, jakými autobusy bude v nejbližších letech obnovován vozový park MHD. Prvotně se řešila otázka, jestli pokračovat v nákupu standardních autobusů s vysokou podlahou, nebo začít nakupovat sice o dost dražší, ale nízkopodlažní autobusy. Volba nakonec padla na autobusy nízkopodlažní. K tomu se nabízely hned dva tuzemské výrobky – Škodovka pracovala na autobusu 21Ab, vysokomýtská Karosa se zase připravovala ve spolupráci s Renaultem na produkci nízkopodlažních Citybusů.
Tehdejší ČSAD-MHD Karlovy Vary se však už od svého vzniku v roce 1993 orientovalo na autobusy značky Ikarus, a tak byly připravované autobusy Škoda a Citybus zcela ignorovány. Ikarus Karlovým Varům nabídnul, že pro ně vyrobí do konce roku 1995 zcela nový typ nízkopodlažního autobusu – Ikarus 412. A tak karlovarský Úřad města na začátku roku 1995 odsouhlasil nákup 10 těchto autobusů. Bez vypsaného výběrového řízení, které už v té době zákony nařizovaly, a i přesto, že jejich cena byla podstatně vyšší než u obou tuzemských konkurentů. Navíc v té době dával stát na nákup tuzemských autobusů dotaci ve výši 10%, čímž byl rozdíl v ceně ještě větší. Schválení nákupu Ikarusů bylo od samého začátku z mnoha míst kritizováno. Už jen třeba kvůli tomu, že místo toho, aby se nejdříve vyzkoušel v provozu prototyp a pak se případně objednaly další vozy, se jich rovnou objednalo deset. Největší kritika zazněla na mimořádném zasedání Úřadu města dne 27.2.1996, které bylo celé věnováno právě MHD. Přestože se konalo čtvrt roku po slíbené dodávce 10 Ikarusů, nebyl v té době ve Varech zatím ani jediný.
Navíc se na zasedání ukázalo, že jeden bývalý zaměstnanec firmy a velmi dobrý známý ředitele Kvasničky založil firmu Suraki, která se zabývá opravami a dovozem autobusů a náhradních dílů značky Ikarus. Podezřelé na ní bylo hlavně to, že firma se sídlem v jednom karlovarském paneláku byla založena právě před plánovaným nákupem Ikarusů 412. Ředitel MHD nejdříve tvrdil, že firma Suraki žádné autobusy neopravuje, následně byl ale dvěma poslanci vytažen inzerát z novin, ve kterém měla firma Suraki přesně vyčíslené částky za opravy. Na další otázky ohledně firmy Suraki už ředitel odmítl odpovědět. První Ikarus 412 dorazil do Karlových Varů na konci března 1996. Dost podstatným problémem ale bylo to, že autobus neprošel homologací, a tím pádem neměl potřebné doklady k provozování na pozemních komunikacích. Přesto s ním podnik udělal několik zkušebních jízd po městě včetně několika jízd s cestujícími – jako například v sobotu 13. dubna 1996, kdy se konala exkurse v karlovarské MHD, kterou pořádalo vydavatelství Wolf. Její účastníci se tehdy mohli projet nezhomologovaným Ikarusem 412 od horního nádraží do garáží MHD. Při zmíněných zkušebních jízdách se ale ukázalo několik vážných problémů. Například se přišlo na to, že nový typ autobusu nemůže oproti původnímu plánu jezdit linku č. 4, protože neprojede Sadovou ulicí, že nemůže jezdit linku č. 18, protože se neotočí u Lanovky, že frekventovanou zatáčku pod nemocnicí projede jen pokud si nadjede do protisměru, na mnohých místech se neotočí, aniž by nenajel na chodník a tak dále a tak dále.
Už během několika prvních dní těchto autobusů v provozu však byly překonány ty nejhorší představy. Přestože výrobce udával obsaditelnost vozu 98 osob, ukázalo se, že při obsazení 60 osobami je již autobus zcela plný a další cestující již nemají šanci. Horší byla velká poruchovost autobusů – za první půlrok provozu se nestalo ani jednou, že by všech 10 autobusů v jeden den odjezdilo celou směnu, což je u nových autobusů na pováženou. Nepochopitelné také bylo, jak mohly tyto autobusy splnit emisní limity. Při každém rozjezdu se z jejich výfuku (který byl naštěstí umístěn na střeše vozidla) valily obrovské dýmy výfukových plynů, autobus byl navíc oproti Karose velmi hlučný a jeho spotřeba se běžně pohybovala nad 50 litry na 100 kilometrů. V krátké době musel karlovarský Úřad města čelit stížnostem na zmíněnou hlučnost autobusů (a z tohoto důvodu nebyly autobusy později nikdy nasazovány na noční linky). Vlnu kritiky však vedení podniku odpálkovalo tvrzením, že řidiči ještě nezvládají správný způsob jízdy s autobusem a až se to naučí, bude vše v pořádku. V počáteční euforii z nových autobusů se vedení MHD začalo neuváženě zbavovat celkem zachovalých Karos v relativně dobrém stavu (284, 285, 293, 294, 296, 297), aby se během několika málo týdnů zjistilo, že technické parametry a stav nových Ikarusů jsou natolik hrůzné, že jich v provozu z deseti byla schopna denně vyjet sotva polovina, a proto se musely narychlo začít kupovat od jiných dopravních podniků vyřazené Karosy (346, 347, 353), které byly v podstatně horším stavu, než vyřazené karlovarské, aby mělo vůbec co jezdit. Situace byla o to horší, že se všechny Ikarusy 412 musely postupně vrátit do Maďarska kvůli výměně špatných náprav.
A tak už ani moc nepřekvapila následná zpráva, že se Ikarus 412 osvědčil a MHD hodlá v jejich nákupech pokračovat – v plánu byly další tři kusy. V tomto případě již bylo vypsáno řádné výběrové řízení, ze kterého byly pro „formální nedostatky“ vyřazeny nabídky všech ostatních výrobců, a tak nákupu dalších čtyřistadvanáctek nic nebránilo. Do Varů další trojice Ikarusů 412 dorazila začátkem roku 1997 a autobusy dostaly evidenční čísla 350 – 352. Naštěstí se ale už jednalo o kusy poslední. Během následujícího provozu se u čtyřistadvanáctek postupně projevovaly další závažné problémy. U všech vozů této značky se například začala bortit karoserie. Když někde ve voze otevřel cestující okénko a to zůstalo delší dobu otevřené, karoserie se hnula a okénko už nešlo zavřít. Problém se vyřešil tak, že se okénka obrušovala, aby zapadla zpět na své místo.
Názory na tyto autobusy byly rozporuplné. Mezi řidiči se našli takoví, kteří na ně nedali dopustit, ale i takoví, kteří je nesnášeli. Realita ale hovoří jasně. Autobusy měly nízkou obsaditelnost, byly velmi hlučné a v provozu extrémně poruchové, v létě se přehřívaly, v zimě zamrzaly, velkým problémem bylo váznoucí zásobování náhradními díly, kvůli kterému byly mnohé z nich odstaveny běžně i několik měsíců. I přesto vytvořily Ikarusy 412 dost důležitou kapitolu v historii karlovarské MHD. Přehled autobusů Ikarus 412, které byly provozovány na MHD Karlovy Vary:
zdroj : k293.cz http://www.k293.cz/mhd/zpravy/clanek.php?id=11022
|
